Září 2017

Nikdy jí nezměníme, ale někdy nás dožene

28. září 2017 v 13:11 | Tee |  Svět kolem nás
Tak jsem zase nachvilku dostala za notebook. A mám chvilu na to abych mohla ventylovat svoje myšlenky. Je vždycky zvláštní, že to vždycky sedí na ten týden co se stalo.
Co si budeme povídat. Nikdo nemá moc hezkou minulost, vždy by jsem na tom něco změnili. Já toho mám celkem dost, ale co hold. Už jsem tak udělala tak to nějak nmohu změnit. Možná jdiné co bych chtěla hrozně změnit...Tak je to tak jak jsem se zachoval k nějakým lidem. Že jsem neviděla co by eventuálně mohlo být jinak než se zdá. Je celkem v dněšní době těžké poznat někoho kdo má srdce na pravém místě a kdo s vámi nechce jen manipulovat a ještě horší věci. Takže vlastně díky společnosti nemáme dobrou minulost. Pokud se nenarodímě někde mimo moderní technologie. Ale to se asi teď nestane. Vždy na nějakém určitém místě si tvoříte minulost, ale díky tomu vzniká i jistá pověst mezi vašemi kamarády a potom to jde do okolí. Když jsem byla v Jablonci moje pověst se nevím možná i zhoršila, ale co nadělam. Když se kamarádíte s lidmi co mají špatnou pověst samozřejmě jí budete mít i vy. Ale na tom mi nějak nezáleželo. Chtěla jsem se s nima bavit a tak mi to díky mé plnoletosti nemohl nikdo zakázat.

Ale jak šel čast tak jejich špatná pověst došla i ke mě. Potom jsem začala přemýšlet jestli je to pravda a nebo jsou to jenom klepy. Postupem času se jejich špatné vlastnosti začali celkem dost projevovat. Přišla ke mě otázka mám se s nimi bavit dál a nebo se na to vysrat? Ano s většinou z nich jsem ukončila všechny kontakty. Když je potkám tak je pozdravím a kdybych se s nimi měla bavit udělám to, ale už to nebude tak jako dřív. Snad mě chápete jak to myslím. Temné dny minulosti mě dohnali nedávno. Myslím si že jsem se zmiňovala o jednom klukovi s kterým jsem se hodně bavila v Jablonci, ale potom to šlo do kytek díky mému stěhování. Nikdy jsem ho už nechtěla vidět. Ale najednou se objevil u mých dvěří s dalším kamarádem. Nepochopila jsem co tím sleduje, ale v ten moment jsem málem hodila záda. Najednou mě ten vztek a smutek doslova ovládnul. Chtěla jsem začít řvát a brečet, v těhlech situacích nemůžete bohužel. Musela jsem jenom nahodit úsměv a tvářit se jako kdyby mi nic neudělal, protože ostatní lidé ani neví co se mezi námi stalo. Ani já to pořádně nevím. Když si ale člověk přeje abych ho ani nezdravila tak to udělám. Paradox je že potom se najednou objeví.

Na ten den toho bylo celkem moc. Objevil se totiž ještě jeden můj stín z minulosti. V jeden den jako kdyby si řekli ano dostaneme jí na dně aby z toho byla psychicky v hajzlu. Co jsem měla dělat? Ano za to bych měla dostat nějakou hereckou cenu. Protože jsem na sobě nedala znát nic co by naznačovalo že jsem na dně. Každým dnem si tvoříme svojí minulost. I když jde o předešlí den je to už minulost. Je jenom na nás co v ten den budeme nebo nebudeme dělat. Jestli ten den bude světlí a nebo temný. Bohužel u mě převažují ty temné dny minulosti. Nevím jestli jsem jenom hrozný pesimista nebo jsem jen hodný člověk, kterému se dějí zlé věci. Celkem bych to chtěla vědět nevím jak na to přijít. Nebo si to tvořím jenom ve své hlavě. Nechci aby mě minulost dohnala a musela jsem myslet jenom na ní. Chci myslet na budoucnost. Ani žít přítomností. Chci mít nějaké představy o tom co bude ne co je nebo bylo. Každým dnem je to ale náročnější. V téhle době se nám asi temná minulost nevyhne.

Tak to by bylo pro dnešek vše. Snad se vám to trochu líbilo. Zase jsem něco vylodila a snad se to takhle bude držet dál, protože tohle mi celkem dost chybělo. Tak good luck.
Tee

Už když odejde

20. září 2017 v 21:24 | Tee |  Svět kolem nás
Tak po dlouhé kotel dlouhé době jsem konečně našla čas a energii na to abych něco napsala a tohle téma mi celkem dost nahrává. Protože ta motivace mizí čím dál tím víc mizí.
Image by THE ORIGINAL
Poslední dobou si procházím celke dost těžkým obdobím. Od té doby co jsem se rozešla s přítelem s, kterým jsem strávila pět let svého života šlo vše nějak z kopce. Ale kdybych to měla brát pozitivně tak jsem začala chodit do fitka a nabrala jsem pár kil. Ale nebojte se jsme shodila několik kil zase shodila. Potom co jsme se vrátila opět k tátovi a začala se bavit s lidmi co jsem se vídala dříve, tak jsem samozřejmě navazovala další přátelství a samozřejmě to moc dlouho nevydrželo. Protože jsem zjistila, že lidé hrozně rádi lžou a také rádi využívají. Nejhorší je na tom, že jsme si pustila až moc k tělu a celkem jsem na to doplatila. Jedna malá rada moc to nedělejte, protože když to dáte jen trochu najevo tak toho začnou hned využívat.

Potom co jsme se dala do kontaktu s jedním klukem jsem skoro zapoměla na vše co by mohlo být špatné. Ale najednou když jsem se odsěthovala zase do Liberce tak jsem se přestala s ním bavit a neviděli jsme se hrozně dlouho. Potom tady začali lži a podobné věci. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že jsem udělala nco špatně já, ale po nějaké době jsem zjistila opak. Potom jsem se utápěla celke dost ve smutku a ve stresu protože toho na mě bylo celkem dost v práci. Takže jsem jen ležela na postely a možná tak poslouchala nějaký smutný písničky. Neměla jsem motivaci na nic dělat. Nechtělo se mi ani vařit nic. Skoro jsem neměla ani chuť k jídlu. Ještě že mám spolubydlící co mě do toho trochu i nutila, ale aspoň někdo se o mě bál a měl starost. Nechci tím říct, že by rodina neměla zájem nebo něco tkaového ba naopak pomohla mi celkem dost, ale stejně jsem cítila, že něco chybí a pořád jsem si myslela, že jsem udělala málo pro určité lidi.

Kdybych se na to měla kouknout zpětně tak to období asi přišlo znovu, ale ne že bych ležela celý den napostely. Jak můžete vidět konečně zase něco píšu. Dokonce jsem začala opět kreslit a hodně číst, ale stejně mi chybí hodně motivace na to abych navazovala nové přátelství nebo tak něco. Jo ještě jedna novinka našla jsem si kluka a právě na tom je nejhorší to, že na to náš vztah celkem dost doplácí. Dost to pozoruji, že jsem celkem dost odtažitá a mám strach z toho že mě jen tak ze dne na den dokonce i bez rozloučení opustí. Asi trpím vážním strachem z odloučení, ale to je možná problém hodně holek. Já nevím...Bojím se dokonce několika lidem i věřit když je to někdo nový, ale to těm lidem mám vysvětlit. Mám takovou a takovou zkušenost s lidmi a proto ti nevěřím. To je celkem dost velká blbost. Nikdo to asi jen tak nepochopí. Asi mi nezbyde nic jiného než se držet lidím kterým věřím a možná se trochu otevřít novým? Já nevím co bych v téhle situaci měla dělat, protože ta motivace mi prostě chybí. Vždy jsem dělala co jsem mohla pro lidi kolem sebe, ale nějakým záhadným způsobem se mi to nevracelo. Tak snad vy se nebudete divit proč najednou nechci. Proč se bojím se s něčím svěřit a proč najednou mám tolik tajemství a přitom bych se z nich tak ráda vymluvila, ale bojím se že tak ztratím vše co jsem si vybudovala s lidmi co mám kolem sebe.

Vždycky jsem si myslela, že když budu hodná na lidi a tak podobně čeká mě hezký život. Ale od toho dne co jsem se tak rozhodla učinit. Asi bych řekla že spíš trpím než že bych měla radost z okolí. Nejhorší na tom je aby jste vůbec sebrali sílu do dalšího dne. Ležite si jen tak a přemýšlíte jestli se chcete další den probudit. Ano i takovou fázi mám za sebou. Došla jsem i do fáze že jsem se začala nenávidět za to jaká jsem. Snad někdy se ta motivace vrátí. Ale abych to mohla uzavřít nějak pozitivní jedna motivace pro mě tady vždy bude. Rodina a to nemyslím jenom pokrevní, ale i ty co semnou jsou v nejhorších časech...

Takhle bych to dnes nějak uzavřela, někd je hold nejhorší žít pro lidi a ne pro sebe. Sice by jste o mě nemohli říct že nejsem sobec. Ale hodní trpí a sobci vládnou. A někdy jsme hodní až jsme hloupí...
Tee