Září 2016

Těsně před tím než usnu

10. září 2016 v 15:16 | Tee |  Svět kolem nás
Tak jsem zase tady. Ten článek slíbený článek jsem nevydala hlavně z toho důvodu, že se ještě teď zotavuji ze zákeřného nachlazení. Ani teď nemám moc myšlenky na to abych něco psala. To téma mě celkem dost zaujalo a hned mi to něco připomělo.
room, bird, and time image
Ano někdy se bojím myšlenek před tím než jdu spát. Mám dva druhy myšlenek. Krásné a pozitivní a pak pravý opak. Aby jsme začali trochu poztitivně. Mohla bych začít pozitivnímy. Jsem skoro na samotě. Vyjdu na terasu a koukám se ven. Mámpřes sebe hozený župan a nějaký pyžamo. V ruce mám kafe a cigaretu. Pro mě normální ráno až na to, že tady nemáme terasu. Koukám se před sebe a skoro nic tam není. Jenom louka a za ní les. Pro mě dokonalé prostředí, kde bych byla šťastná. Zachvilku se otevřou dveře a v nich se objeví můj přítel. Ano ten co mám teď. Jenom se usměje a dá mi pusu na tvář a ze zadu mě obejme. Potom odcházím a otevírám dveře jednoho z pokoje. V postely leží malý kluk. Je neuveřitelně podobný svému otci. Pohladím ho po té malé hlavě a on mi řekne: ,,Dobré ráno mami." Všechno se točí kolem celkem šťastné rodiny. Představuji si jak ho já odvádím do školky, jak se s ním hraji, jak mu čtu před spaním. Někdy moje myšlenky zajdou tak daleko, že si ředstavuji jak bude vypadat kolem puberty. Z těhle myšlenek nemám přirozeně strach, ale jdou i dny kdy přijdou ty špatné dny a je jasné že ty myšlenky nebudou na sto procent pozitivní.

Je jasné že ten vztah co teď mám bych nechtěla nějak ztratit nebo pokazit. Proto se většinou tyhle myšlenky skládají ze ztráty protějšku. Jakým koliv způsobem. Smrt, nevěra, odcizení. To jsou nehorší myšlenky co mám. Nikdy bych na něj nevztáhla ruku, pokud by se nejedano o sebeobranu. Ale nejhorší myšlenka je na jeho smrt. Ano vím že bych na to neměla myslet, ale je to pro mě ten nejhorší strašák. Co by se stalo potom? Jak bych se s tím vyrovnala? Co kdyby jsme měli už to dítě? Jak bych mu vysvětlila, že táta najednou není? Uměla bych ještě někdy žít šťastně? Ano nad tím celkem často přemýšlím, ale tyhle myšlenky kterých se bojím souvisí se špatmi dny, kdy někdy mám. Nevím jak bych se jich měla zbavit. Ano zkouším se myšlenky zase předlait na něco pozitivního, ale nějak ten čudlík nemůžu přepnout.

Nevím ale hodně lidí co znám někdy pomysleli na sebevraždu. Nevím, ale asi jsem jiná. Nikdy jsem si nechtěla ublížit. Většinou jsem měla pro koho žít. Přítel, táta, prarodiče. Nechtěla jsem jim ublížit. Věděla jsem že bych je tím srazila na kolena. A nebo že bych ublížila někomu jinému? Nevím musela bych být asi na okraji zhroucení a ten dotyčný by musel nějak hodně ublížit mě nebo někomu na komu mi záleží. Ale teď se na to koukneme takhle. Byla bych schopná za někoho objetovat život? Ano! Přesně za ty lidi které jsem vyjmenovala. Asi je smutné, že nemám žádného kamaráda, za kterého bych položila život. Ale jestli jste četli článek o důvěře tak to snad pochopíte. Kdyby se mě na to nějaký kamarád zeptatl, klidně bych mu to řekla. Možná bych tím trochu kopala hrob našeho přátelství, ale tak lepší říct pravdu než lhát ne? Zrvona v takové důležité věci.

V téhle věci jsem asi trochu sobec. Ale raději bych zemřela já, než abych si musela projít věcmi jako je smutek ze ztráty. Ano na sebevraždu bych nepomyslela, ale kdyby šlo o záchranu milované osoby. Snažila bych se ze všech sil aby on žil. Možná si i myslím, že on si ještě zaslouží žít víc než já. Nebo ho na tolik miluji, že můj život mi v tu chvíli bude připadat lhostejný. Je to zvláštní. Možná bych pak mělapocit, že jsem měla udělat víc než jsem udělala. Takže by tady celkem důležitou roli hrálo i selhání ze sebe samé. Ano někdy mám i takové myšlenky. Sice to není zase tak zajímavé, ale nejhorší myšlenky co mám je ze ztráty. Nikdy ne o tom že bych někomu ublížila tak, že by přišel o život. Jsem na nějaké lidi asi vázaná až moc, že mě jejich zrtáta bolí už teď i když se ještě nestala.

Tak to je pro dnešek všechno. Snad se zítra dostanu k tomu článku co jsem slibovala na začátku týdne nebo možná i déle. Ale prostě mě chytlo to nachlazení. A bolest hlavy s přemýšlením u mě nejdou ruku v ruce. Tak good luck.
Tee

Sem tam

4. září 2016 v 20:33 | Tee |  Svět kolem nás
Tak jsem zase tady... :D Doufám že tenhle článek nebude působit nějak negativně. Vše prosím s nadsázkou a rezervou. Všechno berte s humorem prosím.
coffee, fall, and laptop image
Před několika desítky let neexistovalo nic jako dotykové telefony, notebooky a nějak zvlášť dobré počítače. Ano většina z nás na tomhle vyrostli. Já zase tak docela ne. Ano měli jsme počítač, ale co tam vím tak tam jsou Windows 98 a když si to tak vezmete teď máme číslo deset. Hodně jsem si tam tiskla omalovánky hrála různé hry. Všechno bylo hlavně dostupné na zahraničních stránkách. Většina byla anglicky a nebo německy. Takže jsem tomu ani moc nerozuměla, protože jsem chodila do školky. Jo hry a omalovánky to bylo jediné co jsem tak potřebovala. Když si tak vzpomenu na ten první mobilní telefon co měl táta. Tak teď mi to přijde až komické. Měl takovou malou anténku a všechno bylo černobílé. Jo teď by si to dnešní děti nemohli ani představit. Doufám že nejsem jediná co si takové věci pamatuje a jestli jo, je tady něco špatně. No a můj první telefon si taky moc dobře pamatuju. Dostala jsem ho ve čtvrté třídě a díky tomu jsem byla strašně cool, měl totiž foťák a to jen tak nikdo neměl. Jo a bylo to hodně dobrý, ale když se tak kouknu na ty telefony co vychází teď. Tak kdyby jsem s tímhle přišla někam do kolektivu teď, tak by se mi všichni vysmáli a snad znáte jak by to pokračovalo.

Kdo je asi nejvíc ztracený v pokroku? Já bych řekla, že asi nejvíc prarodiče. Ano vyrůstali úplně v jiné době. Tohle vůbec nebylo. Takže se stane, že se vás někdy zeptají jak něco funguje. Co mi uděláme? Samozřejmě nás to strašně otravuje. Ano my jsme mladí, takže jde hlavně o to že se všechno rychle učíme. Naší prarodiče to tak rychle nezpracují. Neměli by jsme na ně ale snad být ošklivý. Já bych řekla, že to ani moc nepochopíme. Protože my jsme v tom vyrostli. Ne teda úplně všichni. Ale viděli jsme nějaké ty změny. Měli jsme možnost to sledovat skoro z první řady. Naší rodiče ani prarodiče ne. Takže je jasné nebudou tak lehce přizpůsobytelni změně.

Nějaké poroky, ale nám mohou i ublížit. Ano jsem zastáncem toho, že sociální sítě jsou dobré proto aby jsme udrželi nějaký kontakt s lidmi, které jen tak vidět nemůžeme. Lidi s tábora, sourozenci co se odstěhovali do jiného města(daleko od našeho bydliště). Ale jsou tady i případy kdy si dotyčný bude přidávat strašně moc přátel. Nikdy je neviděl, ale chce je tam mít. Proč? Chce se cítit populárně. Sice si s nima nikdy nenapíše, ale tohle je hlavně o tom že to vše bylo založeno na popularitě. Zažila jsem několik případů závislosti na těchto moderních věcech, ale je mi z toho celkem dost do pláče.

Proč? Všichni chodějí s telefonem, neustále si s někým píšou a vůbec vás neposlouchají. Což je celkem dost smutné. Utíkání z reality je v téhle době strašně jednoduché. Zapnete počítač nebo telefon. A jedete si svoje. Hodně to pozoruji v práci. Když jdeme s kamarádkami na oběd tak si všechny zapnou telefon a všechno musí ověřit neustále si psát. Hlavně že se ani nestihnou najíst a pak nadávají že mají hlad. Jo tak to je pro mě to, proč jsem ztracená v pokroku jako mojí prarodiče. Nikdy to nepochopím. V práci se moc na sociální sítě ani nedívám, protože se na to snad mohu kouknout doma. Jediné co doopravdy vyřizuji jsou sms a nebo nějaké zprávy od táty. A co se stalo ve světě? Je mi nějak trochu jedno na to si můžu snad najít čas i doma ne? Někdy ten telefon zahoďte a užívejte si přítomný okamžik. Sice díky telefonu si ho můžete zachovat navždy, ale ten pocit vám to snad připomene?

Tak to je pro dnešek všechno. Zítra se můžete těšit na další článek, který plánuji asi týden. Bude o jedné osobnosti která k tomu článku dokonce kývla. Takže se máte na co těšit. Tak good luck and good school or work day.
Tee