Srpen 2016

Moje první vzopomínky

28. srpna 2016 v 21:28 | Tee |  About Tee
Tohle téma týdne mi dalo trochu zabrat co se týká zpracování. Jedná se o to, že jsem musela trochu pátrat i ve vlastní paměti. Hlavně co se týká lidí, které znám hodně dlouho.
birthday, childrens, and michael rangamiz image
První vzpomínka na mého tátu. Ano je celkem dost vydedukovat jaká tahle vzpomínka byla první. Ale pokusím se to nějak dát dohromady. Přeci jenom je otcem skoro dvacet let. Všechny vzpomínky se ve mě neuchovali. Takže budu muset dát na tu co pro mě má nějaký význam a je nějakým zpsobem pro mě radostná. Ano nejedná se o úplně první vzpomínku. Ale je jedna z těch co mám v hlavě neustále. Nevymazala se takže bude nějak důležitá. Ležím v postely. Skoro všude je tma. V mém pokoji svítí jenom lampička. Táta sedí na postely a čte mi z knihy. Nevím těch knih bylo hodně. Tyhle dvě mi nějak zakořenili v paměti. Jednalo se buť o Harryho Pottera a nebo o jednou dětskou knížku nevím jak se jmenuje, ale vím že o ní šlo o to, že dcera a její otec se vydali na Jižní pól mám ten dojem. Ano tady máme několik vzpomínek najednou. Ale jde hlavně o ten pocit co jsem v tu chvilku měla. Byla uklidňující a hlavně můj táta je celkem dost dobrý vypravěč. Takže občas měnil hlasy a ten příběh dokázal číst hodněpoutavě. Takže to je jedna vzpomínka na kterou snad nikdy nezapomenu. V ten okamžik moje fantazie mohla pracovat naplno. Protože jsem neměla žádný podklad k tomu abych si postavy předtavila jinak. Byl to okamžik co jen tak nikdy nezapomenu. Být tak blízko příběhu a přitom tak daleko. Mohla jsem si jenom vymyslet jak to všechno bude, jak postavy vypadjí. Ale ta chvilka byla jenom moje a táty.

První vzpomínka na prarodiče. Babička mě celkem dost často hlídala. Nebude se jednat jenom o jednu vzpomínku, ale o serii. Vždy si pamatuji, že vstala celkem dost brzo abych byla zajištěná do školy. Takže svačinu mi udělala a takové věci co potřebuje dítě. Je to tak strašně objetavá žena, že vstala před tím než já. Šla k nám většinou pěšky. Takže to máte dalších dvacet minut navíc. Prostě tu ženu neskutečně obdivuju. Dalo by se říct, že takový způsob objetavosti se ve vás nějak ukoření. Ano pamatuji si to. Dokonce jednou u nás přespávala týden abych se nebála když táta byl na operaci. Takže tohle jsou nejvíc důležité vzpomínky pro mě na ní. S dědou to nebude zase tolik složité. Jelikož je srandista a já jsem byla ještě malá. Tak jeho fantazie pracovala jenom aby mi vymyslel nějakou hru. Takže jsme si vymysleli dva kamarády, kteří mě hlídali když jsem byla u táty. On je zamnou posílal abych se cítila ještě víc v bezpečí. Ne neprozradím vám jak se jmenovali, ale jenom to spojení mezi námi díky tomu bylo o hodně silnější a dodnes si pamatuji jak se jmenovali a taky si myslím, že na to nikdy nezapomenu.

První vzpomínka na matku. Tady to bude o hodně složitější. Moc vzpomínek na ní nemám. Jenom z té doby co jsem tam jezdila a ty nejsou nějak moc extra. Nic mi do života nedali. S mámou to sice souvysí taky, ale je tady jeden skrytý poznatek. Jestli si ho všimnete jste hlavičky. Jednou jsem jela za matkou s mojí druhou babičkou. Takže s její matkou. A když nastal den odjezdu. Babička z toho byla celkem dost zdrcená. Plakala a plakala. Já jsem se jí zeptala proč pláče. Ona mi odpověděla, že je to její dcera. Moje odpověď může vyznít celkem dost ošklivě, ale chodila jsem do druhé třídy takže snad to pochopíte. Ale tohle je moje máma a já nepláču.

Jedna z prvních vzpomínek na mého přítele. To nebude vůbec těžké, protože se to stalo když mi bylo šestnáct let. Takže to máte čtyři roky zpátky. Trochu vám přiblížím jak jsme se dali dohromady. Byl leden pamatuju si to. Nevím jestli si to přesně pamatuje on, ale známe chlapy. Takže jsme se domluvili jako kamarádi že půjdeme ven. Čekal na mě na tramvajové zastávce. My jsme se šli projít kolem přehrady, protože prostě je to hezká procházka. Povídali jsme si a celkem dost jsme si rozuměli. A když nám byla zima, šli jsme se schovat do obchodního centa. Chtěla jsem se jít podívat do jednoho z mých oblíbených obchodů. Vzala jsem si jeden kus oblečení a chtěla si ho jít vyzkoušet. On šel zamnou. Jelikož jsem byla nezdaná a za svoje tělo jsem se nějak extra nestyděla bylo mi to jedno. Takže jsem si sundala bundu a on mě začal lechtat. A já jsem mu řekla, že z něj snad vyrostu. Když jsem si stoupla na špičky, byl to můj přirozený reflex. Tak mě polibil. A od té doby jsme spolu dodnes.

Tak snad vám moje vzpomínky něco dali. tři jsou radostné. Jedna z nich ne, ale jestli tenhle blog navštěvujete často tak snad pochopíte situaci. Tak good luck
Tee

Stalking

27. srpna 2016 v 21:12 | Tee |  Svět kolem nás
Tak jak jsem psala na stránce. Sice jsem nedodržela termín, ale to mě nějak netrápí, prootže jsem neměla žádnou uzávěrku a nic na mě netlačilo. Chtěla jsem s tím počkat. Musela jsem si připravit jednotlivé body. Snad to chápete.
art, grunge, and indie image
Když jsi to tak shrneme. Stalkera může mít úplně každý. Díky sociálním sítím je celkem dost jednoduché se k vám dostat. Pokud vám dotyčný, ale nic neudělá možná ani pro vás není nejmenší důvod to někam hlásit. Snad všichni víte co to stalking je. Jestli ne tak si to najděte prosím na internetu. Jak jsem psala díky sociálním medím je celkem jednoduché se k vám dostat. Díky tomu že většinou udáváte vaší polohu. Může si vás ten dotyčný tam najít. Třeba nafotit nějaké fotky. Nenápadně vám vzít třeba gumičku, cokoliv. Ke kontaktu s vámi většinou ani nedojde. Může se třeba poptat nějakých známých kterés vámi viděl, na to jak se jmenujete. Je to celkem dost snadné. Potom si vás najde na Instagramu, Facebooku a dalších sítích kde jste registrovány. Pokud jemu budou pouze stačit fotky s vámí jste v bezpečí, ale pokud ne tak je to malér.

Stalkery by jsme mohli rozdělit do dvou skupin. První skupina je celkem dost často špatně dopadena. Proč? Jednoduchá odpověď. Ten člověk si vás jen tak vyhlídne. Třeba jste se na tu osobu někde usmáli nebo jste jí hezky pozdravili. Ano nedává to smysl, proč se pověsil zrovna na vás. Ale ten objekt je pro něj nějakým zůsobem vyjámečný. Možná mu někoho nahrazujete vzhledem. Nějaká přítelkyně co ho odmítla, matka a takhle by jsem mohla pokračovat dál. Ano může se stát že ho budete potkávat častěji. Budou vám chodit zprávy na sociální sítě od té osoby, možná dokonce i sms. Když ale máte pocit že vás někdo začal sledovat je většinou už ten proces tak daleko a vy jste si to ani neuvědomili, že podle mě ten člověk jen tak nepřestane. Možná pro vás by bylolepší smazat si dosavadní profil, na nějaký čas zmizet s internetu. Pokud by to nepomohlo a dotyčnou osobu by jste na dále potkávali, je asi čas to říct buť někomu blízkému nebo se s tím rovnou obrátit na policii. Uvidíte jestli se tím bude chtít probírat nebo ne. Ale dokud vám ten člověk nic neuděla tak ho vlastně nemají z čeho obvinit. Takže tady je to celkem dost složité. Někdy takové události mohou dojít i k únosu. Stává se to celkem zřídka, ale i taková možnost tady je. Nevím jak by jste se měli vyvarovat téhle skupině. Protože to by jste nemohli ani vyjít ven mezi lidi. Ale podle mě je takových lidí málo aby vás unášeli. Pokud svoje fotky máte na internetu, dokonce nějaké odvážné. Vždy se musí počítat s tím že se k nim někdo může někdo dostat. Nikdy ale nevíte kdo. Proto by jste si na obsah svého profilu měli dát občas pozor.

Je asi jasné že druhá skupina bude trochu častější. Většinou se jedná o lidi co se nesmířili s rochodem. Nemám tím na mysli jenom rozchod v lásce, ale může se jednat i o obchodní vztah. Je jasné že s rozchodem se vyrovná každý trochu jinak. V tomhle případě je lehké pachatele dopadnout. Za nějaký čas vám dojde kdo vás sleduje. Nebo vaším známým posílá nevhodně fotky a chce vás jakoliv znemožnit. Jestli vás rozchod byl hodně špatný a protějšek to špatně nesl. Ano přišli jste na svého stalkera. Ano nemohli jste vědět do jaké míry to třeba až dojde. Ale vždy by jsme si měli dát pozor s kým jdeme třeba jen do postele. Ano většina lidí na to nedbá, je toho celkem málo. Takové rizika ale na světe jsou taky. Nevím jestli si je všichni uvědomují.

Osobně nad čím bych mávla rukou já? A co by měpřimělo k tomu abych se s tou situací někomu svěřila? Nevím jestli jsem to už někdy zmínila, ale já moc lidem nevěřím. Je to prostě zafiksované někde ve mě, ale nějak mi problém tohle v životě nedělá. Kdyby mě někdo oslovil na sociální síti. První moje otázka je vždycky jestli toho dotyčného znám. Ano proběhlo kolem mě celkem dost lidí a mohlo se stát, že pro mě nebyli zase tak výrazní a proto si je třeba nepamatuju. Kdyby mi odpověděl, že ne. Moje jednání je jednoznačné. Odmítnu žádosto přátelství. Ale když to zčne jít dál. Že by mi psal neustále, že se třeba chce poznat. Ano to by mě začalo štvát. Kdbych mu už řekla že jsem zdaná a on by v tom neviděl žádný problém. Bylo by mi to celkem proti srsti. Vždy dávám najevo, že svůj okruh známých nebo přátel nějak rozšiřovat nechci. Moje jednání by byla blokace. A už by jsem se tím nějak netrápila. Ovšem kdybych toho dotyčného potkala potom na ulici. Jo možná to byla jenom náhoda, ale potom znovu a znovu? To by byl možná bot kdybych to řekla, někomu blízkému. Protože vím, že to nemusí být ještě tak vážné. Ale kdyby to šlo dál jako třeba dárky a tak podobně. A mě by to v tu chvíli napadlo kdo by to mohl být. Protože kromě přítele kdo by to jinak mohl být? Tak to by jsem byla už s nervama v kýblu. Jestli by se dostavil nějaký další bot. Nevím zmizel by mi hřeben nebo by se mě ten člověk snažil někam pozvat i potom co mi psal, potkala jsem ho na ulici, neustále na mě naléhá a kdyby se do toho počítala nějaká jiná komunikace, tedy spíš snaha. Ano potom bych se obrátila už na policii.

Zajímalo by mě jestli jste někdy mělipodobný problém. Jestli na tohle riziko někdy myslíte, když přidáváte fotky na sociální sítě? A měli jste už s někým takovým zkušenost? Tak good luck.
Tee

Být sám sebou?

19. srpna 2016 v 23:40 | Tee |  Svět kolem nás
Tee

Seriously?

11. srpna 2016 v 21:49 | Tee |  Svět kolem nás
Tak po dlouhé době jsem se rozohdla zase něco napsat. I když jsem teď ležela v postely celkem dlouho, ale neměla jsem na to nějak hlavu. Tak snad to pochopíte a možná bych mohla začít psát trochu častěji.
sky, clouds, and pink image
Náhody neexistují? Aha tak mi vysvětlete několik událostí v mém životě, Jasně by jsme se tady mohli bavit i o osudu, ale nějak nemám dost důkazů, že tenhle způsob našeho bytí je. Takže je mi snad dáte za pravdu, že byla trochu náhoda, to jak jsem poznala svého přítele. Sice to byl kluk mojí známe, ale jak by se o mě dřív dozvěděl? bydlel na druhém konci naší republiky. Takže tohle by jsem jako za nenáhodu nebrala. Jak jsme k sobě tedy našli cestu? Osudem? Jasně, že je krásné mluvit o tom, že by to mohl být nějaký osud. Každý má na tomhle světě nějaký význam, ale co když nechceme žít osudem jaký nám byl určen? tady mi trochu něco nehraje... Kdo by ovládal naše životy a jestli mi chcete namluvit že to byl Bůh. Tak tohle není zrovna stránka pro vás. Protože na takové věci nevěřím. A celkem by jsem chtěla vidět ty popsané papíry z naším osudem.

Ne že by jsem tady snad chtěla moc vyvracet, že žádný osud není, ale někdy se něci náhodou stane. Třeba že poznáte nějakého kamaráda. Nebo je to fakt napssané na nějakém papíře s nápisem: Osud (jméno a příjmení). Mě by se to celkem dost nelíbilo kdybych měla předepsané co mám udělat a tak. Snad vám taky ne. Sice se nikdy nedozvíme jestli to tak bylo, ale já raději budu věřit, že všechno co se v mém životě odehrálo. Třeba příklad s přítelem byla příjemná náhoda. Jasně že je krásn= poslochat ty řečičky. Naše setkání to byl osud. Ale mě se to prostě nějak nelíbí. Náhody se dějou a jestli mi to bude někdo vyracet, tak stejně neustoupím.

Nebo snad chcete říct, že snad něco v mém příteli bylo a nestále mu to říkalo: ,,Okamžitě se přestěhuj do Liberece, protože tam na tebe čeká holka s kterou budeš hodně dlouho." Tak tady by jsem měla podezření na to, že má asi nějakou poruchu mysli. Je to možná kruté.ale my by jsme snad měli být páni našeho života. Měli by jsme se rozhodovat jak chceme, ale nechci aby to bylo součástí nějakého osudu, který je předem danný. Bylo by to celkem dost smutné kdyby někdo ve svém osudu měl předepsáno, že bude zlý a nebo že z něj bude bezdomovec.

Jasně že jsou hezké, ale i zlé náhody. Já jsem těch zlých zažila už celkem dost. Ale to patří hold k životu. Nemůžeme mít jen tak dobrý a spokojený. I když jsme možná nikomu nic neudělali tak někdy se hold stane, že svět je na hovno. Ale ukažte mi na někoho komu se v životě nestalo nic špatného. Zlé náhody by jsme mohli považovat za to, že jsme poznali někoho kdo nám celkem dost ublížil. Ano i teď jsem narazila na takové lidi. Ale když si vzpomenu na ty hezké náhody. Tak to doopravdy budu považovat za náhody než za osud. Takže mi něříkejte, že náhody neexistují. Možná se to během času promění v osdu, ale teď jsem v pozici co věří na náhodu, na akci a reakci. Takže mi to nevyvrátíte.

Je to jenom spousta poznatků a myšlenek, které mě napadly. Ano chtěla jsem tím vyvrátit, že náhody naopak existují. Jestli semnou budete souhlasit tak budu jenom ráda. Když ne je to vás názor. Tak good luck.
Tee