Květen 2016

Je naděje?

30. května 2016 v 19:47 | Tee |  Svět kolem nás
Jo a kdo tady se dneska hlásí? No je jasné že vaše Tee s dalším názory. A zase je tady pondělí a s tím téma týdne. No takže snad se vám tohle bude líbit.
flowers, daisy, and nature image
Spokojený život? Je tady snad naděje aby jsme byli na stoprocent spokojení se svým životem? Já by jsem řekla že asi ne. Vždycky budeme mít něco s čím budeme nespokojení. S partnerem, s penězi nebo s prácí. Já v těhle ohledech nevím ani s čím jsem a nejsem spokojená. Ale radši by jsem všechno změnila. Ne úplně všechno to je snad jasný ne? Ale práce měla jsem celkem dost vysněných prací, ale nedělám ani jednu. Což je celkem dost smutné. Chtěla by jsem to dělat pořád, ale nemám na to specifikované vzdělání a nebo na to kvůli práci kterou mám nemám dostatek času. Kdyby jsem měla strašně moc peněz tak by jsem dělala něco jiného a zkoušela svůj potenciál nějak rozvíjet. To je další bot. Peníze sice nejsou všechno, ale musíte počítat s tím že jich nikdy nebudeme mít dost. I kdyby každý na světě měl několik miliard stejně by to nebylo dost. Neustále je tady něco nového a my to budeme chtít aby jsme ukojili svojí touhu po věem co jsme chtěli jako malý a nebo to prostě chceme a nevíme ani proč. Já si taky kupuji věci co možná ani nepotřebuju. Nebudeme do toho počítát knihy protože ty prostě potřebuju aby jsem si odfrkla od reálného světa. Někdo to má s počítačovými hrami a já to takhle mám s knihami. Ale třeba by jsem nepotřebovala tolik oblečení, ale já si prostě chci udělat radost tím, že jsem ten měsíc zase zvládla a musím se nějak odměnit. Nevím jak by jsem to vysvětlila, ale snad chápete že ten šatník čas od času proberu a dám to na charitu. Tak aspoň nějak se to využije.

Co se týká partnertví. Já by jsem byla spokojená s klukem co ví co chce. Trochu o sebe pečuje a bude mít skoro stejný zájmy jako já. Povaha je celkem dost složitá. Nechci aby s ním byla nuda. Aby mi stačil jenom jeho úsměv a já by jsem zapoměla na všechno špatné co se před několika sekundama stala. Byl by mi oporou, ale aby na mě nebyl závislí. Myslím to tak, že bude říkat to co si myslí a bude vhodný podpořit nějaké kompromisy. Nehci aby byl zlý hlavně na mě. Trochu romantik. Překvapit mě je celkem dost těžké a tak by bylo umění kdyby to dokázalál bylo by to celkem dost umění. Trochu smutku mi nikdy nevadilo, ale tak snad objetí všechno zahcraní. Není to všechno jenom o duši a o povaze to snad víme všichni. Podle vzhledu kdyby jsem to měla soudit tak modrooký blonďák je pro mě top. Ale taky černovlasý kluk s modrýma očima ten taky není k zahození.

Jak jsem už řekla v úvodu. Nikdy nebudeme spokojení se svým životem. Budeme chtít lepší práci. Lepšího partnera nebo ho aspoň změnit. Ale ani s penězi nebudeme nikdy spokojení. A proč? Jsme přece lidi. To je vysvětlení co vám musí stačit. Nikdy nám nebude i to co máme dost dobré. I když si můžeme říkat že na tom někdo je o hodně hůř. Spíš nás uklidnuje to že mi to nejsme. A že my takhle nikdy snad nedopadneme, ale někdy je dobré si sáhnout na dno aby jsme si něčeho vážili. Když jsem začala pracovat tak jsem si trochu víc začala víc vážit peněz, ale netrvalo to dlouho. Zvykne te si na to. Na všechno si zvyknete a je těžké si na to odvyknout. Ale jde hlavně o to jak moc si toho vážíme a budeme se snažit mít spokojení život, ale vždycky budeme s něčím nespokojení.

Tak to je pro dnešek všechno. Snad se vám tento krátký článeč líbil, ale mám ještě jiné úkoly co ještě dneska musím stihnout a tohle bylo jediné okýnko které jsem měla volné. Tak good luck.
Tee

Minulost, přítomnost, budoucnost

26. května 2016 v 17:40 | Tee |  Svět kolem nás
Tak po dlouhé době jsem tady. Ale vážně skoro nestíhám a tak se budu pokoušet aspoň jednou tejdně něco psát a kdyby to bylo víckrát tak to bude jenom dobře.
hair image
Minululé životy? Je celkem dost lidí co znám kteří na tohle věří. Já ani nevím jestli na tohle věřím. Ale je jasné že existuje strašně moc testů jak by jste mohli zjistit co jste byli. Já jsem si udělala asi dva. V jednom mi vyšlo že jsem byla umělec v období Renesance a potom jsem byla vrah. To je celkem dost rozdíl nemyslíte? No upímně by jsem radiš byla ten umělec. Protože si nedokážu představit že by jsem někoho zabila. A jestli to někdy řeknu tak to je jasný, že to nemyslím vážně. Ale existuje vážně něco takového jako minulé životy ano dalo by se o moýná potvrdit že někdy máme stav Dave ju. Nebo jak se to píše. Snad víte co myslím. Jako kdyby jsme už něo zažili, ale přitom moc dobře víme že to tak není. Ale je možné že se nám to jenom zdálo ve snu a potom se nám to zarilo tak hluboko do paměti, že ten pocit máme pocit, stalo se to. Tenhle stav se několikrát nějak vysvětlil, ale co když jsme to vážně už někdy zažili a ta situace nám to jenom připoměla. Co když jsme vážně už někdy žili? Ale jenom si to doopravdy nepamatujeme. Co když jenom náš mozek si neumí vzpomenout na to co bylo minule? Nebo jenom vědomí? Celkem by mě to zajímalo. A máme nějakou jinou osbonost než jsme měli předtím? Mám strašně moc otázek, ale neznám na ně odpověd což je celkem dost na nic.

Přítomnost? No jelikož teď žiju devatenáct let. Je to celkem dost zajímavý. Protože až se snažím sebevíc tak si na nějaký věci nemůžu ani vzpomenout. Snad znáte to když vám rodiče vypráví to co jste dělali když jste byli malý. Ale jaký na to mají důkaz když si to sakra nepamatujete? Já první vzpomínku mám asi z doby kdy mi bylo pět nebo šest let. A před tím mám celkem dost velký vokno. A bude se to takhle dít dál? Budu zapomínat na to co jsem dělala třeba v pubertě? Celkem dost by mě to zajímalo. Já nechci najednou zapomenout na to co jsem dělala když mi třeba bylo třináct. Teď si to aktuálně pamatuju, ale co třeba za deset nebo za dvacet let? Zapomenu i to kdo byl v tý době můj aktuální nejelepší kamarád? Jako někdy mám problém si i vzpomenout na co jsem dělala minulý týden, ale to je problém asi někde jinde a to by jsem řekla asi v krátko dobé paměti, ale to už je celkem v pohodě.

Budoucnost? Celkem by mě zajímalo co se bude dít dál. Nemám tím na mysli co bude zítra nebo za pár let, ale co se stanu až zemřu. Budu žít v nějakém jiném tělo? Bude ze mě člověk, zvírě nebo úplně něco jiného? Existuje vůbec posmrtný život? Asi v tomhle otázky spíš podkládám než by jsem na ně odpovídala. Já vím jsem strašná. Ale snad by vás to zajímalo taky. Jasně že do toho nebudu tahat nábožeství. Že tady existuje nějaká nebe kde se budeme cítít líp. Nechci úrážet někoho kdo v tohle věří, ale v tomhle nepřesvěčíte. Tak uvídíme co se semnou stane až jednou zemřu. Ale snad ze mě nebude duch co bude někde strašit to by jsem radši v žádn formě nebyla, ale nějakou dobu by to asi byla celkem dost velká sranda.

Tak to je všechno co vám dneska sdělím, ale je tam celkem dost otázek. Jestli vás to zajímá taky. Tak se na mě nebudete vůbec zlobit, protože to pochopíte. Tak good luck.
Tee

Aha. To jsem netušila

18. května 2016 v 10:02 | Tee |  Svět kolem nás
Tak jsem zase tady. Ano snad se do toho nějak dostanu aby jsem přidávala co nejvíc, ale asi to ještě bude chvilku trvat. Za těch čtrnáct dní jsem z toho celkem dost vyšla. A není to tím že by jsem neměla nápady. Ale jak je podat to je trochu víc o přemýšlení.
Marilyn Monroe, vintage, and blonde image
Tak takový je asi můj výraz když si přečtu něco na internetu a vím že to pravda rozhodně není. Ano když je něco na iternetu tak to nikdy není na stoprocent pravda. A doufám že všemu hnedka nevěříte. Nedávno jsem třeba Miley Cyrus chodí s Benem Cristovalem. Což mi přijde jako strašně velká potomost. A co se týká zpráv jako třeba bulvár. Jo tak těm by jsme neměli věřit vůbec. A doufám že vám ani nemusím vysvětlovat proč. Samozřejmě že nějaké zprávy jsou pravdivé, ale je celkem dost těžké je rozpoznat. Je celkem dost na nic že těmhle zprávám hodně lidí věří. Ano když něco třeba zaslechnu v rádiu. Tak to podám asi tak: ,,Hele v rádiu říkali..." Takhle tu větu začnu a podám to nějak tak. Takže to nikdy nebude na mě že šířím pomluvy nebo dokonce milné infromace. Takže jsem na tom celkem dost dobře. Když si tak podívám jen tak na internet tak se nedokážu jen divit co někdy ty lidi dokážou vymyslet za totální bludy. Někdy se tomu musím celkem dost smát. Stalo se vám to taky někdy? :D

Ale tohle se netýká jenom tohohle, že si čtete na internetu nějaký zpráy ohledně počasí, celebrit a já nevím co všechno. Jde tady samozřejmě i o sociální sítě. Nejde jenom o příspěvky, ale tak o to co si píšete s kamarády a s lidmi co tam máte. Nejlepěí je když ten člověk dělá hrdinu. Jasně že se mi to taky někdy stalo. Bylo to s jednou holkou. Psali jsme si. A tohle bylo celkem dost k popukání. Bylo to ohledn dvou kluků. Byla jsem s nima celkem dost dobrá kamarádka. A ona celkem dost žárdlila na to že se semnou baví a jí skoro vynechávají. Takže jsme si nějak psali a ona na mě vyjela. Ano celkem dost jsem se divila ale taky celkem dost zasmála. Byla to celkem dost velká hrdinka. Tak že mi chtěla dát do držky a hnedka jak mě potká. Musela jsem se o tohle s někým podělit. Napsala jsem kamarádovi a ten si z ní hnedka začal dělat srandu. Není to celkem dost hezký, ale trochu mi to zvedlo náladu. A co myslíte že se stalo? Když mě asi po týdnu viděla tak se nic nestalo. Jenom se koukla do země a šla dál. Možná by jsem tu jednu facku čekala, ale jenom kdyby mi to všechno řekla přímo do očí.

Jasně že na internetu je spoustu zajímavých věcí. Videa která vás pobaví, písničky s klipy co vás neskutečně očarovali. Spoustu her kterými si můžete spestřit den. Fotky různě tématické, stránky kde se můžete najít. Můžete ty videa vytvářet nebo psát blog. Tolik je možností co můžete dělat na internetu, ale jde tady asi o to jestli všechny zprávy na internetu jdou pravda. A jasně že není! To samé je v televizi. I když se s někým bavíte nebo píšete tak já mu rozhoně nevěřím na sto procent. Takže by nebylo dobrý ani na sto procent věřit něčemu jako je internet.

Tak to je všechno. Jasně že to není nic světoborného, ale tohle není moc aktraktivní téma. Takže snad chápete, že jsem tohle nemohla nějak moc rozebrat. Tak good luck.
Tee

Svět který je mi otevřený jen někdy

15. května 2016 v 23:00 | Tee |  Svět kolem nás
Tak po strašně dlouhé době jsem se ozvala. Ano měla jsem v plánu, minulý týden napsat článek. Měla jsem ho celkem dost promyšlený. Nějak mi to čas ale nedovolil. A to je jeden důvod. A tím je serie Divergence, snad knihomolové pochopí že se co nejdříve musím dozvědět jak to dopadne s Chicagem.
book, harry potter, and katniss image
Věř? Pro mě slovo které často nepoužívám. Je to hodl asi nemoc kterou budu trpět do konce života. Trpím totiž tím že lidem nikdy na sto procent nevěřím. Slyšela jsem už tolik báchorek a smyšlených příběhu, že kdyby jsem vám je měla psát tan tenhle blog by fungoval i po mé smrti. Ale tím vás nechci nějak zatěžovat. V životě jsou situae kdy chccete věřit a dokonce i věříte. Někomu kdo je vám celkem dost blízký, ale potom se v něm zklamete tím že jste mu věřili. Já by jsem řekla že nejsem zklamaná tím člověkem, ale tím že jsem byla tak naivní a věřila jsem nějaké formě lži. Vyrostu z toho? Kdo ví. Nejraději by jsem z tohohle úhlu dospěla už nějak ve třinácti. A je mi skoro dvacet a neustále někomu naletím. Proč? To je otázka která nikdy nebyla zodpovězená. Doufám že nejsem jediná kdy někdo někomu naletěl. A možná je to taky tím, že jsou to tak dobří herci že by z fleku dostali Oscara a nemuseli na něj čekat tak dlouho jako Leo. Tím jsem nikoho nechtěla pohoršit. Taky jsem mu to přále nemyslete si. Důvěra je celkem dost křehká věc. Je to asi něco jako sklenice. Když jí držíte v ruce ani se neuvědomujeme jak je křehká, ale když jí pustíme i když jenom omylem. Uvědomíme si že jsme upustili nebo se dotkli něčeho tak křehkého a vzásného, že to chceme dát vší silou dohromady, možná jí tím poškodíme ještě víc. A nakonec nám dojde ten jediný fakt co nám leží celou dobu tam hluboko v hlavě. Podělali jsme to a jen tak to nezalepíme nebo nedáme dohromady. Na to je asi hodně pozdě. Tak tam budeme stát na těmi střepy. V tu chvíli by nám asi bylo jedno jestli se o ně sami poraníme. Kdyby ano ta rána nám to bude celkem dost dlouho připomýnat co jsme pokazili. A čím víc se nám ty pomyslné střepy budou dostávat pod kůži tím víc nás to bude bolet. Teď tady nejde ale o bolest fyzickou, ta se dá celkem dost jednoduše přemoct prášky nebo mastičkami, ale ta psychická bolest. Ano to je to co nás položí nakolena. I když nad tím budeme zavírat slepě oči a věřit že to jednou přebolí stačí se kouknout na člověka kterého jsme zradili a ty střepy se dostanou pomalu do srdce a i do mozku. Pocit viny u normálních lidí je celkem dost zvláštní. Cítíme že by jsme to měli napravit, ale někdo na to nemá odvahu a někomu se ze samé lenosti nechce. Tomu se ty střepy zastavili přímo před sdrcem, ale mávnul nad tím rukou a je mu to jedno. A tenhle typ je asi ten nejhorší. A naše osobnost je ještě víc pokořená. Někdo tě zklame tak, že tvoje duše a ta křehká důvěra pokořena a jemu to je docela jedno. Ano není to zcela normální, ale když mu ukážeme že tu sklenici do ruky znovu nedostane a ani naše přetelství či lásku. Tak ho pokoříme my! A teď budeme držet tu sklenici mi. Ale z trochu jiné povahy. A je jenom na tobě jestli jí rozbiješ nebo si s ní chvilku budeš pohazovat.

Tohle je z té přemýšlivé stránky všechno. Nemyslete si že by jsem tady dál věci přirovnávala k něčemu co držíme skoro každý den v ruce. Ale teď by jsem to chtěla trochu odlehčit. Jelikož jste asi pochopily tak jsem celkem dost velkou čtenářkou. Ale ty zavřené oči by mi celkem nepomohli k tomu aby jsem věřila tomu co se píše na tom papíře. Ano jde jenom o fantazii. Hodně lidí je teď bez fantazii. A možná mě okolí považuje za hloupou nebo za holku co se jen nechává unést. Já vám ale řeknu, že mě nevadí že si to o mě myslí. Strašně ráda jsem byla když mi společnost dělala Hazel a mohla jsem s ní sdílet svoje i její emoce. Špatný společník nebyl ani Percy. S ním jsem skoro každý den prožívala něco nového a taky jsem se toho naučila hodně o řecké historii a o jejich bájích. A co třeba Charlie? Chlapec co neustále psal dopisy svému příteli co možná ani neexistoval, ale neustále někde bral odvahu psát dál. A díky němu jsem poznala tolik dobrých písniček a to, že když něco chci tak nemám jenom stát v koutě a jít z něho. Aliaška mě zase naučila, že by jsem si měla cenit života a trochu se ohlížet za druhými. David který byl izolovaný několik měsíců v karanténě tak ten mě naučil, že by jsem se měla bránit když se mi něco nelíbí. A co třeba Tris a Tobias? Ty mě naučili celkem dost zásadní věc. I když ke své drahé polovičce nejsem zcela upřímná všechno se stejně dříve nebo později domákneme. A všechno se dá odpustit jenom musíme chtít. A i když jsou mezi námi věkové rozdíli dokážeme se milovat i když kolem nás není zrovna vhodná situace na projevení lásky. A že lidi nemohou mít jenom jednu vůčí vlasnost. Ano i knihy co nejsou určeny pro vzdělávaní tak nás něco dokáží naučit. Jenom někdy musíte věřit a číst mezi řádky. A jak je to možné? Jestli jste si položili tuhle otázku tak jste bez fantazie, ale tohle bylo možná trochu kruté podání. Ano tohle mě taky někdo naučil...A není to reální člověk. Děkuji Petere...

Tak to je pro dnešek všechno. Je to celkem dost krátký článek, ale zase je v něm hodně velký kus ze mě. Tak snad se vám líbil a nikoho jsem neurazila. Tak good luck.
Tee