Duben 2016

No pink no black

24. dubna 2016 v 21:56 | Tee |  Svět kolem nás
Tak jsem zase tady. Neměla jsem zase tak času, protože jsem se začetla do jedný knížky a chtěla jsem vědět jak to všechno dopadne a to se stalo i s tou další, ale ten kdo rád čte tak mě pochopí. :D
couple, mountains, and boy image
Dost bylo snů? Je to celkem divné spojení, protože když máte nějaký sen tak by jsme si za ním snad měli jít ne? Což já jsem měla těch snů celkem dost. S věkem se celkem dost měnily. Jako malá jsem chtěla být princezna. A kdo ne? :D Pak jsem přišla na to, že to asi nepůjde. Aspoň že mi to došlo ne? Když jsem chodila na první stupeň základky tak jsem chtěla bejt zpěvačkou nebo herečkou. Ta herečka se nějak nezměnila, ale u zpěvu mě osobně stačí sprcha nebo nějaká jiná činost. Na druhém stupni jsem neustále chtěla být herečkou a i spisovatelkou. Dokonce si vzpomínám že jsem jednu dobu chtěla být právničkou, ale táta mi dost dobře vysvětlil že by jsem se musela učit celkem dost. Jo upustila jsem od toho. Na střední škole se to nějak nezměnilo. Zůstaly mi dva sny. Být herečkou a spisovatelkou. Z toho že jsem chtěla být spisovatelkou. Jsem si celkem dost dobře vedla ve slohu. Měla jsem několik blogů a psala jsem různé povídky na několik částí. Ale ani nevím kde to všechno skončilo. Když se na to tak koukám. Na tomtu blogu jsem dokončila jenom jeden soubor povídky. Což je celkem dost smutné na to, že to byl můj sen. Ale když se na to kouknu z jiného pohledu. Mě stačí napsat článek a i když se na to koukne jenom jeden člověk je mi to jedno. I když jsou ty komentřáe negativní je mi to celkem dost jedno. A s tím herectvím? Život sám o sobě je nějaký občas špatný film, divadlní tragédie a nebo někdy se poštěstí na romantiku nebo na dobrou komedii. Mě stačí že hraju důležitou roli jenom v jednom příběhu a ten si píšu sama a jsem za to celkem dost ráda.

Tohle jsou moje sny. Měla jsem je jako malá, ale tohle téma je asi o něčem jiném. Pamatuji si když jsem chodila do dramaťaku. Měli jsme tam hru. Na dobro a zlo. Ano mám to v živé paměti. Sice jsme se neumístili na prvním místě, ale přeci jenom ta hra mi něco dala. Svět nemůžeme dělit na dobro a zlo. Ano když jsem byla maldší byla jsem naivní a myslela jsem si, že všichni na mě budou hodní a budou mě mít všichni rádi. Když jsem zjistila že to tak není. Což bylo na základní škole kde mě začali šikanovat. Měla jsem z toho celkem dost velké deprese. Ne zase tak velké. Ale když vás z koletivu nemá 90 procent rádo a ani vás nechtějí poznat, je to celkem dost těžký. Ano byl to celkem dost zlý sen. A probudila jsem se z něj před rokem. Jak jsem několikrát psala. Na střední škole to nebylo o nic lepší. Takže když jsem odešla konečně jsem si myslela, že ten sen co jsem měla že by jsem si konečně mohla najít nějaký okruh hodných lidí jsem měla znova. A znova jsem se zklama.

Hodně lidí o mě říká, že jsem drzá a že jsem zlá. Aby jsem v tomhle článku byla naprosto upřímná. Ano jsem zlá, ale ne na všechny. Je jasné že když ze mě někdo dělá blbou srandu tak se hnedka nezačnu smát. Několikrát jsem vyletěla i když to bylo myšleno ze srandy. Asi by jsem řekla, že ten vztek co jsem v sobě držela podobu jedenácti let. Najednou jede na povrch plným proudem. Není nic horšího než emoce jen tak zadržovat. Nejsem si jistá, ale možná jsem se spletla i v několika lidech co jsou teďka součástí měho života. Vidím je každý den. Možná jsem se spletla i ve své aktuální lásce. Jde jenom o tom jestli tenhle sen o ideálech ukončím nebo si budu snít svůj sen a ty špatné věci co se dějí budu ignorovat. Možná jsem srab nebo se jenom nechci probudit. Asi by bylo lepší kdyby mi z toho snu někdo pomohl, ale zatím se nikdo na sto procent nenašel.

Ano jsem celkem dost velký snílek. Sny se pokaždé nestanou skutečností. A je jenom na mě jestli se třeba za několik měsíců probudím. A nebu budu bdít a snít. Tak good luck. A hlavně si ze mě neberte příklad.
Tee

Deník Lovce / 4. kapitola

18. dubna 2016 v 15:39 | Tee |  Svět tajemna
Po dlouhé době jsem měla zase náladu na to aby jsem pokračovala ve psaí povídek. Já vím trvalo to celkem dost dlouho, ale na něco je lepší si počkat. Tak snad se vám to bude líbit.
argent and teen wolf image
Jenlikož jsem neměla moc času abych se připravila. Tak jsem se koukla do zrcadla a pochopila, že takhle jít ven asi nemůžu. Moje pleť byla bílá jako stěna, moje vlasy posuchané a tvořili skoro identicky vrabčí hnízdo. Můj domácí úbor nebyl sexy ani atraktivní. Podle trika by jste mohli v klidu poznat co jsem ten den měla k jídlo a možná i týden zpět. Je to celkem dost nechutné, ale i holky dělají takové věci i když si myslíte, že ne. Ta akce musela být tak blesková, že ani dvě minuty nesměli uběhnout. Ano nadlický výkon. Ale jestli jsi taky holka. Tak snad víš, že to není zase tak složité. Vyletěla jsem ze židle. Popadla jsem krástké šaty a koženou bundu. Mezitím jsem si vzala gumičku a do drhé ruky hřeben. Pokusila jsem se o nějaký originální culík. Nakonec se mi to trochu podařilo. A rychle něco co by zakrylo ty kruhy pod očima a trochu je zvýraznilo. Ano korektor a řasenka. Moji nejlepší kamarádi. Ještě jsem uvažovala o rudé rtěnce. Nemusela jsem přemýšlet dlouho, protože k mé perleťově bílé bleti to vypadalo dokonale. Teď už jen kabelku, peněženku a boty. Během dvou až pěti minut se dají udělat velké zázraky. A ten večer se mi to podařilo celkem dost snadno.

Měla jsem asi půl hodiny se dostat na domluvené místo. Takže jsem to mohla jít i pěšky. Musela jsem dojít jenom do centra k parku. Pohoda, pohoda a pohoda. Jo to jsem si myslela. Jako asi většina z nás nenávidíme když jdeme potichu a musíme poslouchat nějakou muziku. Ano vytáhla jsem sluchátka z kabelky. A pustila si nějaký mix abych se dostala do bláznivé nálady. Stačila mi jenom jedna písnička a měla jsem chuť tančit a skákat třeba až do nebe. Nevím jestli jste měli takový pocit. Já ano když jsem byla mimo domov. Protože jsem nesnášela to když jsem musela neustále poslouchat příkazy. Chtěli aby ze mě byl asi voják. Já jsem ale chtěla být normální holka co se jenom baví, chodí na rande a má starost o to jestli projde do dalšího ročníku. Moje iluze o tom, že tenhle večer bude super přerušil telefon. Ano někdy jsem tyhle stroje totálně nenáviděla. Mohli překazit každou hezkou chvilku co jsem si mohla jenom vysnít. Kdo jiný než můj otec mi tohle mohl přerušit.

,,Kde sakra jsi?"
,,Snad jsem ti říkala že jdu s kamarádkami ven."
,,Nic takového si nepamatuji."
,,Tohle od tebe slýchám celkem dost často. Ale když se zapomene na moje narozeniny. Tak se o tom nebude radši mluvit co?"
,,Stalo se to snad jenom jednou ne?"
,,Sice ano ale stalo se to!"
,,Nebudeme tady snad rozebírat staré věci, ale chtěl by jsem s tebou řešit co se děje teď."
,,Děje se to že by jsem občas chtěla mít normální večer kdy mohu jít ven s přáteli."
,,Jo, ale snad si to musíme nejdřív domluvit. Co kdybychom s tvojí mámou měli jiné plány."
,,Je to snad případ dneška?"
,,To sice ne, ale..."
,,Tak nevím o čem se tady bavíme. Říkala jsem to tobě, říkala jsem to mámě a i kdyby jste na to oba dva zapoměli tak na lednici máte vzkaz. Tak nevím co zkoušíte."
,,Takhle semnou snad mluvit nebudeš!". Jenom jsem ten telofon zavěsila. Zablokovala jsem si příchozí hovory a poslouchala dál svojí hubu na dobrou náladu.

Pomalu jsem se blížila k parku. A z dálky jsem cítila, že asi bude něco špatně. Možná to byl jsenom jenom omyl. Ale takové pocity nebo tušení jenom měla poslední dobou často. Jako kdybych cítila nějaké nebezpečí, ale přitom moje oči zahlédli jenom jeho. Stál tam jako kdyby čekal nějaký zázrak a přitom měl schůzku jenom semnou. Nemohla jsem to říct rodičům. Nastal by výslech jako na policejní stanici. O to by nestály ani moje nervy a ani můj mozek. Několik otázek co by se týkali jeho a poto vztahu co by jsme mezi sebou mohli mít. Jak jsem ale mohla odpívídat na otázky na které jsem neznala odpověď? Ještě jsem ho neznala natolik abych ho mohla představit rodičům. Jediné co o něm vím. Jak se jmenuje, chodí na stejnou školu, asi se mu líbím a střelila jsem ho jednou do nohy.

Když mě spatřil. Jeho oči se najednou rozzářili jako hvězdy co krásně dekorovaly nebe. Byla jsem z toho celkem dost nesvá, protože ty oči doprovázel jenom krásný ale nejistý úsměv. Moje nervozita překračovala meze. Třasly se mi nejenom ruce, ale ten pocit co najednou ovládl moje tělo. Byl to jako šok. Skoro jsem omdlela. Nestalo se tak. Moje nohy jistě vykračovali dál a dál. Pusa nohodila takový jistý úsměv. Že jsem ho možná ještě víc znejistila. Ale když vypadám tak že si věřím celkem jsem se sobě i zamlouvala. Skoro jsem byla u něj. Zase jsem znejistila. Dát to na sobě znát by byla hrozná chyba.
,,Ahoj."
,,Ahoj."
,,Tak můžeme jít?"
,,To podle toho kam."
,,Neboj nejsem vrah."
,,O tom jsi mě ještě na sto procent nepřesvědčil." Trochu jsem se zasmála.
,,Snad dnes by jsem tě o tom mohl přesvědčit."
,,Tak mě hlavně netahej do nějakého lesa nebo do opuštěného domu." Zasmál se ale jako vtip jsem to doopravdy nemyslela.

,,Já by jsem řekl, že mi to celkem dost dlužíš za to že jsi mě střelila do nohy." Usmál se. Nedalo se nic dělat, protože měl pravdu. Kdyby tam ale nebyl. Nedostala by jsem se do problémů které mě ještě čekali a ne jenom ten večer.
Tee

Věřím v Boha?

17. dubna 2016 v 16:56 | Tee |  Svět tajemna
Tak jsem tady zase. Nad tímhle článkem jsem přemýšlela asi tři dny. Ale nemohla jsem nějak dosáhnout finální podoby. Tak snad se mi to nějak podařilo. A doufám že tohle nebudu psát víc jak hodinu i když s tím nataženým nějakým svalem v rameni je to celkem těžký. :D
beauty, believe, and sky image
Jasně že máme několik náboženství. Kdyby jsem je tady měla vyjmenovat tak zítra ani nejdu do práce. :D Ale jaké je nerzošířenější asi u nás? Já nevím tohe jsme možná oribírali na základce, ale podle mě je to křestantsví a jestli je to jinak tak mě klidně opravte. Já se za to rozhodně zlobit nebudu. Jasně je to jeden chlápek. Nevím jak by jsem to mohla popsat co je asi něco víc než my všichni na zemi. A jestli věřím v nějýho chlápka co je tam nahoře a na všechno dohlíží. Tak přesně na tohle fakt nevěřím. Já vám rozhodně nechci vyvracet vaší víru. V téhle době si ale můžeme vybrat na co a nebo na koho budeme věřit. A když si to tak vezmu tak skoro všechny svátky co tady máme tak jsou spojené z křesťanstvím. Ano věřím v něco co je mezi zemí a nebem, ale doopravdy nevěřím že by za tím byl někdo sám. Asi už víte, že mě celkem dost facinuje Antika a všechno s tím spojené. Taky mě na to vždycky fascinovalo tolik Bohů. Ano skoro na všechno jeden bůh. Jasně že tam byl jeden tzv. Kápo a to byl Zeus. Kdyby jsem žila v té době tak by mi to asi přišlo víc logické než že za tím vším co je tady stojí jenom jedna osoba. Je to jenom názor.

Když jsem ještě chodila do školy. A učili jsme se právě o křesťanství. Tak jsem to totálně v různých dobách tuhle víru totálně nenávděla. Překopat něco aby jste museli věřit. Pracovat a žít prostým životem nebo přijdete do pekla. A pak vás možná potká to co by jste si zasloužili. Ještě k tomu platit aby jste se tam dostali. Ano ti lidé které tohle dělali tak byli celkem dost chytrý a o hodně víc vzdělaní než obyčejní lide. Jo dá se toho celkem dost využít. Potom mě celkem dost zarazilo to co se stalo v Salemu. Snad víte o čem mluvím. Je jasné že ano. Upalování lidí jenom že měli podezření že to byli čarodějnice. Je to celkem dost stupidní. Ale asi to bylo tou dobou. Je to stejné asi s postiženými dětmi co s nimi asi dělali? To by mě asi celkem dost zajímalo. Ještě jsem to nikde nedohledala. Bylo to asi stejné jako s lidmi co se nějak odlišovali. Takže to byla celkem dost na nic doba. Nechtěla by jsem v té době žít.

Už jednou jsem psala že věřím na Karmu. Jasně že je to zase něco co se neděje pravidelně. A taky jsem někdy nepochopila, proč se třeba hodným lidem dějou takové věci a ty co jsou nad věcí a provedli toho celkem dost tak se nic neděje? Já jsem si vždycky řekla, že to chce asi čas a pak ta rána přijde a bude v takovém měřítku že to ten člověk asi nepobere. A co dělám? :D Jenom čekám jestli se tady něco stane. Je sice hezké že v něco věřím. Není to jenom Karma, ale je to spousta dalších věcí. Jako jsou duchové atd. a takhle by jsem mohla porkačovat celkem dost dál a dál. Já neříkám, že křesťaství nebo Bůh je nějakým způsobem špatný, ale asi by jste mě o jeho existenci nepřesvědčili. Jestli by jste mi dali Bilbi jako důkaz tak by jste mě stejně nepřesvědčili. Protože je to jenom kniha. Ano pro někoho může znamenat celý život. Já se ale upínat na jednu věc nehodlám. To je stejné jako kdyby jsem vám dala knihu jenom o nadpřirozenu a taky to není dostačující důkaz o tom že to doopravdy existuje.

Nechci tím nic pošpinit ani vyracet. Ale celkem jsem ráda, že v nic kolem náboženství nevěřím a že jsem ateistka. Protože dodržovat nějaká pravidla asi není nic pro mě. Celkem dost jsem pohrdala autoritami. A nerada jsem poslouchala jak mám něco dělat. Ano moje matka je s Polska a tak to asi znamená že bude věřící. Je to přesně tak. Jsem pokřtěná, ale tím to pro mě hasne. Hodně mě celkem dost zajímalo jak probíhá nějaká mše nebo tak něco. Nikdy jsem se ale neodhodlala do toho kostela jít. Možná by to bylo zajímavý povídaní, tím by to pro mě ale skončilo. Nevím ale když si to tak vezmu tak když tedy existuje Bůh. Tak proč se dějí věci jakou jsou vraždy, znásilnění nebo přírodní katastrofy? Ano někdo kdo věří by mi mohl říct, že lidé co to dělají se vydali špatnou cestou a vyznávají Satana. A za přírodní katastrofy může Bůh protože jenom nás zkouší. Jenom tahle odpověď by mi stačila aby jsem na toho Boha byla naštvaná. Jasně že lidé nejsou dokonalí a budou neustále dělat chyby. Ale to neznamená zotopit jedno celé město nebo tam poslat zemětřesení aby několik lidí zemřelo. Kdyby jsem se na to koukala očima jakýma se na to koukám teď. Mohla by jsem tedy o Bohu říct, že je vlastně taky vrah. Nebo snad ne? Hodně objetí bylo při nějaké katastrofě. Z několika dětí udělal tedy sirotky. A jaké poučení z toho plyne? Máme se snad vrátit do středověku a neužívat si života aby s tím Bůh byl spokojený? Promiň ale to rozhodně neudělám. Jednou jsem se narodila a tak mám snad právo aby jsem ten život nějak využila a užila si ho. Protože nikdo neví co se stane až zemřeme.

Tak to by bylo odmně dneska všechno. Jestli jsem tím někoho urazila nebo pobouřila tak se za to chci omluvit. Je to fakt jenom názor. Všechny se mohou lišit a jestli máte nějaký jiný tak se nebojte. Já vás za to neukamenuji. Tak good luck.
Tee

Škatulkování

14. dubna 2016 v 16:15 | Tee |  Svět kolem nás
Tak jsem zase tady. Už je mi o hodně líp. Takže jsem se rozhodla, že by jsem vám mohla nějak prisět trochu pravidelněji. Sice to nemusí být pravidlem, ale snad se to nějak udrží.
love, couple, and hands image
Měla jsem několik nálepek. Byla jsem emo, byla jsem anorektička a teď jsem šprt nebo knihomol. Tomu by jsme mohli říkat celkem jednoduše a je to škatulkování. Budeme to brát takhle. Jedna naše přednost nás totálně ovládne a a ostatní nás dají do šuplíku a tak nás budou brát možná po celý život. Na základní škole jsem měla ráda černou barvu. Neříkám že í teď nemám ráda. Neustále jsem byla nazýváná slovem Emo. Ale to nebyl můj styl. Ale ráda jsem měla černou a hnedka se na mě nalepila nálepka. A byla jsem celkem dost v pasti. Jelikož ve té době kdy se mi ta barva začala líbit. Ty styly se celkem dost řešili. Byla jsem celkem dost odsuzovaná. Ano prošla jsem si tím a musela jsem se s tím nějak vypořádat. Potom jsem byla anorektička. Začalo to nějak v osmé tříde. Všechny holky byli celkem dost oplácané a někdy museli dělat celkem dost aby vypadali dobře. Já jsem jedla jako normální holka v mém věku.Přeneslo se to dokonce i na střední škole a tenhle strašák mě pronásleduje dokonce i v práci. Ano ty kecy se mi celkem dost nelíbí, ale když se snažím někomu vysvětlit že to tak není. Jenom mávne rukou a nevěří mi. Je to docela těžké. Ty lidi co mám za svoje kamarády. Tak mi věří. Několikrát semnou strávili třeba půlku dne a vždycky jsem měla normálně hlad. Takže mě stačí když mi věří lidi které mám ráda. Ale moje další a poslední nálepka se dělí na dvě věci. Jak jsem vám psala. Tak strašně ráda čtu. Mohli jste to pochytit i na Fanpage. A tak se ze mě stal šprt nebo knihomol. Jasně že se tak lidem říká. Kteří hltají knihy a neustále čtou. Mému příteli to nějak nevadí. Sám řekl ať si najdu nějakou zálibu. Jasně že jich mám několik. Jako je tento blog, ráda čtu, chodím ven a ráda hraju hry na počítači. Ale když řeknu někde že zrovna něco čtu. Tak se na mě kouknou skrz prsty a hned jsem šprt nebo knihomol. Je snad něcošpatného na tom, že si něco přečtu? Já by jsem řekla, že ne. V dnešní době je to celkem dost velká vzácnost. A já jsem ráda, že mě k tomu můj táta vedl vlastně už od té doby co jsem uměla trochu víc vnímat. Je jasné, že na to nemohu mít neustále náladu. A když si tak vezmu. Je teprve čtvrtý měsíc roku 2016 a já mám zasebou už skoro deset knih. Což je celkem dost dobrý úspěch.

S tímhle škatulkováním jsem se setkala hlavně v Amerických filmech nebo seriálech. Sportovec, kráska, šprt, děvka. Ale když nevidíme nic co se stane mimo pracoviště nebo školu. Nemůže vědět jaký ten člověk je ne? Když ho nepoznáme nemůžeme soudit lidi jenom podle nálepky. Ano někdy jsem si o lidech udělala svůj obrázek aniž by jsem je poznala, ale stejně jsem jim dala šanci aby mě přesvědčili o tom že jsou naprosto jiní. A víte co je na tom nejvíce zajímavé? Že když jsem si o člověku myslela, že je dobrý tak byl pravým opakem. A když jsem si myslela, že by jsem si s tím člověkem neměla co říct. Najednou se z nás staly dobré kamarádky. Tenhle případ jsem zažila celkem nedávno. Jedna moje spolupracovnive. Nevím zdála se mi celkem dost nesympatická. Ale najednou jsme spolu měli víc komunikovat. Hlavně kvůli práci. A v tu ránu jsem zjistila, že je to hodná holka. To mě celkem dost překvapilo. A teď jsme hodně dobré kamarádky. Nevím co by jsem si bez ní teď počala. Vždycky když se teď něco stalo tak jsem ji napsala a ona mě jenom utěšila. Je to celkem dost zvláštní.

Já by jsem řekla, že škatulkování je celkem dost na nic. Ano názor si na lidi můžeme udělat i bez toho aby jsme je znaly.Ale tu šanci by jsme jim měli dát aby nás přesvědčili že se třeba neměli na sto procent pravdu ne? A škatulkování nedělá dobře lidem co se do té škatulky dostanou. Já jsem se nějak smířila s tím že jsem prej anortektička nebo šprtka nebo knihomohlka. Není mi to nějak moc příjemné, ale co nadělám? Když se snažím přesvědčit lidi o tom, že by mi tak nemuseli říkat. Tak se to ještě zhorší. Jak tak koukám hodně lidí asi jsme ve škatulce. A nevím jestli se z té škatulky někdy dostaneme, protože tohle je asi normálni. Je to asi vlastnost co je daná v naší mysli nebo nevím jak by jsem to mohla nazvat.

Tak to bude odemně všechno. Celkem by me zajímalo jestli vy jste v nějaké škatulce. Klidně se pochlubte. Já se vám smát rozhodně nebudu. Taky jsem se svěřila. Tak good luck.
Tee

Pomyslné dno

13. dubna 2016 v 17:30 | Tee |  Svět kolem nás
Jsem snad proti motivaci? Ani ne tohle je věta kterou strašně nemám ráda. Je to hodně těžké když vám někdo tohle řekne a vy se válité na pomyslném dnu.
beach, nature, and sky image
Tak já by jsem řekla že témata týdne mi celkem dost nahrávají do karet. Ano jsem opět nemocná, ale na tohle mi moje mysl ještě funguje celkem dost dobře. Jak jsem vám minulý týden oznámila tak opět přišel duben a opět někdo zemřel. Je to celkem dost těžké. Po týdnu jsem se měla vrátit do práce. Ale jsem nemocná. Takže se to o týden prodloužilo. Ne že by jsem na tom byla nějak s rozumem v hajzlu. Samozřejmě mě to celkem dost zasáhlo. Ještě teď jsem z toho celkem dost v hajzlu, ale je to asi normální. Ale pak jsou tu i lidé co mě neustále ujišťují že zase bude dobře. Jasně že tohle pořeší už jenom čas a na daného člověka se bude vzpomínát jenom s úsměvem na tváři. Jde mi jenom o to, vím že bude dobře ale nemusíte mi to neustále připomínat. Snad mám právo na to aby jsem několik týdnu, měsíců a klidně i let truchlila. Před několika dny to byl rok co mi zemřela moje kamarádka. Ano vzpoměla jsem si na to a zase tady byl ten smutek. Ale slyšet něco jako ,,Bude to dobrý a nemysli na to." To jsem vážně nechtěla a tak moje pocity moc ven nešli, ale vzpoměla jsem si na ní.

Nevím tenhle rok je celkem dost strašný. A to je tady teprve čtvrtý měsíc. Tak se celkem dost bojím co bude dál. Ano jsem aktuálně na pomylsném dnu. Nevím jak dlouho se z něj budu zvedat. Chce to čas. Aby se moje rány na srdci a i na mysli zahojili. Proto ráda utíkám jinam. Nemám tím namysli do virtuální reality. Kde by jsem se mohla vydávat za někoho tak dokonalého, že v tomhle světě by to bylo nemožné. Ale ráda utíkám do světa kde moje fantazie je celkem dost neomezená. Ano mám tím namysli knižní svět. Je to celkem dost nečekané. Ale najednou se z toho dna zvednu a myslím na něco jiného. Myslím jenom na to jak by se ten příběh mohl postupně rozvýjet. Jako kdyby jsem tam byla s nima. Všimla si všeho co je kolem nich. Je to něco co mě z pomyslného dna najednou zvedne.

Ale nejsou to jenom knihy. Jsou tady i lidi s kterýma tu bolest chci sdílet. A čekat jenom na to jestli mi podají ruku a pomohou my. Jasně že z některé bolesti se musím vyhrabat naprosto sama. V takových chvílích se cítím jako kdyby jsem byla zabřená v nějakém skleněném boxu. Je jenom na mě jestli ho rozbiji a nebo tam zůstanu ještě nějakou chvilku. Vždycky nakonec se rozeběhnu a ten box robiji na milion malých kousků. Ano jsou chvíle kdy se cítíme na dně. Jsou tady i věci které nám pomohou. Ať jsou to knihy, hudba, přátelé a nebo jenom malé poučení. Nemůžeme jenom čekat jestli se z toho dna nakonec zvedneme, ale jde hlavně o to že se z něj zvedneme. I kdyby se nám podlomily nohy a skoro zase spadly. Hlavu nahoru a zkusit to znovu to není na škodu ne?

Tak to je odmně dneska všechno. Snad zítra by jsem mohla něco vydat. Samozřejmě nic neslibuji. Ale snad se tak stane. A i když budeme na dně tak jednoho dne zvedneme. Tak good luck.
Tee

Ošklivá desítka

4. dubna 2016 v 3:04 | Tee |  Svět kolem nás
Tak tenhle článek jsem nějak extra neplánovala. Ale okolnosti se trochu zkomplikovali a tohle téma mi celkem dost dobře hraje do karet. Ale tenhle článek nebude pozitivní ani veselý připravte se na totální výlev zoufalství, smutku a náklonu k depresy.
eyes, weed, and drugs image
Nevím jestli měsíc duben je nějakým způsobem začarovaný a nebo mám mít pocit že se kolem všechno ulidnilo. Aby jsem do toho mohla zpátky spadnout. Ale duben je zase osudným dnem pro někoho koho jsem znala. Tentokrát to byl skoro člen rodiny. Ale vztahy vám tady popisovat nebudu. Snad chápete, že i zesnulí si zaslouží nějakou úctu a byl jenom skoro členem rodiny takže jsem si řekla, že tohle není vhodné místo kde by jsem to řekla. Od té doby jsem nezavřela oči. Neustále musím myslet na to co bude. Je asi jasné, že nad tímhle přemýšlí spousta lidí. Ale nevzpamatovala jsem se z toho, protože jsem se to dozvěděla včera večer. A jelikož je jenom pár hodin popůlnoci. Nevím jestli mě jde ještě racionální myšlení, ale snad ještě ve mě kapka rozumu je, ale začínám o tom silně pochybovat. Jsem na pokraji zhroucení a jediné co slýchám že tohle mám zvládnout, ale jak tohle mám zvládnout. Tuhle otázku jsem si pokládala přibližně před rokem. A je to celkem dost na nic. Je to tady zase. Já jsem myslela, že jaro má být trochu o ničem jiném nebo si mám do diáře napsat další křížek s jménem aby jsem přesně věděla kdy se to stalo. Za to mě snad neukamenujete, protože já někdy jsem schopná zapamatovat ani narozeniny.

S touhle událostí jsem si vzpoěla na jednu pasáž z knihy Hvězdy nám nepřáli. Je to taky ve filmu. Takže by jste to mohli vědět. Nikdy jsem nebyla v nemocnici a tak jsem nemohla popsat svojí bolest. Ale ta strašná desítka je tady zase. Nikdo mi nemůže říct, že to bude dobrý když tohle nikdo nezažil. Ale vemte si že mi je devatenáct. A tyhle desítky mě nějak pronásledují. Teď jsem se nějak zasekla zase mě to přepadlo. Snad mě chápete. Nemyslím to tak že tohle by jste museli zažít. Nikdy vám nepřeji aby jste tohle zažili. Protože je tohle nejhorší co vás může potkat. Ale jde o to, že neříkejte že je to dobré když jste to nezažili.

Tohle je všechno snad můj stav chápete. A tenhle týden nic nečekejte. Jsem až moc rozrušená. Tak good luck.
Tee

Don´t see

1. dubna 2016 v 19:49 | Tee |  Svět kolem nás
Tak jsem zase tady. Ano zase po týdnu, ale snad chápete že nějak jsem to ještě nevychytala aby jsem všechno stihla. Ale někdy se pokusím dvakrát týdně, ale teď to nejde.
broken, sad, and cry image
Nevěděla jsem jestli by jsem tady měla rozebírat slepotu jako postižení a nebo lidi co jsou zaslepení nějakou věcí a věří věcem a nekoukají se objektivně. Ale nevěděla by jsem co mám psát o slepotě jako takové. Musíte se spokojit s tou druhou variantou. Znám celkem dost lidi je zaslepenou nějakou věcí a nekoukají se na věc svýma očima. Ano byla jsem taková. Byla jsem většinou zaslepená láskou. Nevím jestli by jsem to tak takhle nazvala, ale když se to dělo tak to byla asi láska. Pamatuji jak mi můj táta říkal že to dopadne tak a tak. Já jsem tomu nevěřila, je celkem dost divné že měl pravdu. Rodiče mají asi nějakou schopnost předpovídat budoucnost. Chtěla by jsem jí mít taky. Ale když vás někdo natolik okouzlí jako kdyby jste ztratili zdravý rozum a byli by jste celkem dost zaslepený. Nerada jsem zaslepená, ale někdy se to hold stane. Jedna moje kamarádka nevím jestli s tím klukem ještě je, ale několikrát ji podvedl a ona neustále říkala že ho tak strašně miluje že by mu to odpustila několikrát i kdyby se to stalo několikrát ještě opakovalo. To jsem nikdy nepochopila. Snad ve vztahu jde jenom o to aby jste si snad byli věrní ne? To je jeden z mnoha případů kdy někdo byl zaslepený.

Proč ale nevnímame někdy realitu tak jak je? Proč najednou nevěříme věcem kterým by jsme normálně věřit měli? A za normálních okolností by jsme se chovali úplně jinak? Je to snad jenom stav našeho mozku? Nebo jsem to ještě nepochopila. Několikrát jsem kamarádkam radila jak by se v nějaké situaci měli zachovat. Ale když jsem se do podobné situace dostala já tak jsem se chovala úplně jinak a ještě k tomu hůř. Chovala jsem se jako totální kráva. Je to celkem dost překvapení asi co? Radím někomu a stejně se potom chovám jako hloupá husa. Ale asi je něco jiného poslouchat nějakou situaci a potom se v ní ocitnout. Asi je to přehnaně rychle řešení. Hned všechno vyřešit hned to co by mělo bejt. Ale někdy není dobré být tak strašně ipulzivní. Téhle vlastnosti se asi jen tak nezbavím, protože jsem asi nějak prokletá. Vždycky když se něco dozvím tak jdu za tím člověkem a ptám se jestli je to pravda, ale někdy padnu celkem dost na hubu, že jsem se na to vůbec ptala. Ale kdyby jsem to neudělala možná by mě ta daná lež strašně rychle pohltila a možná by jsem jí začala věřit a byla by jsem ještě víc zaslepená.

Tak to je odemně dneska všechno. Je pátek tak co by jste čekali. Snad si užijete víkend. A nebudete nějak moc vyvádět. Tak good luck.
Tee